Historie hořovického sboru

Přesné datum vzniku hořovického sboru, původně kazatelské stanice evangelického sboru v Rokycanech, neznáme, ale víme, že to bylo krátce po první světové válce, kdy se konala v Hořovicích první evangelizační shromáždění zásluhou kazatelů přicházejících z Plzně a z Prahy. V této souvislosti je třeba připomenout charismatickou osobnost kazatele br. Kubáta, který mnohé získal pro věc evangelia Ježíše Krista.

Kazatelská stanice existovala tedy v Hořovicích již od počátku dvacátých let a pečovali o ni bratři faráři z Rokycan, kteří dojížděli zpočátku jednou za měsíc a později jednou za čtrnáct dnů. Shromáždění se konala až do konce třicátých let a počátkem let čtyřicátých v budově místního sboru dobrovolných hasičů v Anýžově ulici, a to odpoledne. Z farářů, kteří hořovické kazatelské stanici tlumočili poselství evangelia Ježíšova, je dlužno jmenovat bratry faráře Fleischera, Kryštůvka, Krejčího a Klimeckého. Mezi laickými členy, kteří stáli u zrodu kazatelské stanice nacházíme jména bratří Dr. Betky, Železného, Vondrušky, Jandla a Nezvala. Nelze nepřipomenout také sestru Chrastnou, která od samého začátku až do svého stáří pečovala o hudební doprovod při bohoslužbách.

A práce v hořovické kazatelské stanici se dařila, zájem o evangelium byl veliký, noví členové neustále přibývali a přibývala také práce. Uprostřed třicátých let se ukázalo, že administrující farář nemůže všechnu práci zastat, a proto přichází do Hořovic diakon br. František Nedbal, s jehož jménem se setkáváme ještě později. Práce v té době bylo opravdu mnoho. V Hořovicích každou neděli dopoledne bohoslužby, dále vyučování náboženství na školách, nedělní škola a sdružení mládeže. Dále vznikly dvě kazatelské stanice, a to ve Zbirohu a v Kařeze, o které pečoval rovněž duchovní pracovník z Hořovic. V té době se Hořovice staly filiálním sborem a ještě o něco později sborem farním.

Na začátku války odešel br. Nedbal do sboru v Domažlicích. Mezi tím byl sbor asi po dobu jednoho roku neobsazen a tehdy přijížděli do Hořovic kázat někteří kazatelé ze sborů pražských, poněvadž Hořovice se staly v souladu s politickým uspořádáním státu součástí pražského seniorátu. Pamětníci ještě dnes vzpomínají na kázání br. Faráře Šoltéze od Klimenta.

Výše jsme se zmínili o tom, že se bohoslužby konaly až do začátku čtyřicátých let v budově místního sboru hasičů. Neznáme dnes přesně důvody, proč musel sbor tuto budovu opustit, ale je jisté, že tato skutečnost dala ožít již starší myšlence na vlastní kostel. Bohoslužebná shromáždění se po dobu války, tj. po dobu okupace konala laskavostí místních ředitelů škol v budovách školy na náměstí a také v budově školy na Vísce a není bez zajímavosti, že po dobu okupace se na bohoslužby scházelo pravidelně 80-100 bratří a sester. Snad k tomu přispívala dusná atmosféra doby, kdy nad celým národem visela nejistota a strach z budoucnosti a lidé se scházeli, aby v Božím Slovu hledali a nacházeli útěchu, naději a jistotu, že konečným pánem není člověk, ale sám Bůh.

V té době působil ve sboru mladý, fakultu právě opustivší kazatel br. M. Dobrkovský a kurátorem byl energický a horlivý br. Josef Vonásek. Především jeho zásluhou bylo, že myšlenka na vlastní kostel nezapadla, ale naopak stala se velmi aktuální. Byl založen stavební fond, na němž se shromažďovaly peněžité dary určené na stavbu kostela.

A tak se přiblížil konec války a s ním i konec německé okupace. Konec války byl pro sbor určitým zlomem v tom smyslu, že téměř všichni mladí členové sboru – tehdy sdruženci – využili nabyté svobody, opustili Hořovice a zakládali své existence jinde, někteří v pohraničí, někteří v Praze. Pro sbor to byla citelná ztráta, poněvadž odešla generace, která měla v nejbližší době převzít odpovědnost za sbor. Nicméně činnost sboru pokračovala, možno říci úspěšně, dál. Sbor opustil v té době br. M. Dobrkovský a na jeho místo nastoupil br. Vikář J. A. Dvořáček.

Tehdy se velice přiblížilo uskutečnění dávného snu sboru – získání budovy kostela. I když se ve fondu shromáždila slušná částka, na stavbu nové budovy by to nestačilo. A naskytla se příležitost. V Hořovicích v blízkosti náměstí stojí budova synagogy, která po dobu války sloužila jako skladiště a nyní byla prázdná. Drtivá většina členů místní židovské obce válku nepřežila. Tehdy br. Kurátor Vonásek po dohodě se staršovstvem navázal jednání o zakoupení synagogy se židovskou obcí v Příbrami, které synagoga patřila. Jednání bylo úspěšné a kupní smlouva byla uzavřena. Sbor měl konečně vlastní budovu a nemusel se již spoléhat na laskavost a ochotu jiných institucí. Tato výhoda se velmi brzo projevila v následujících letech. Nyní bylo ale třeba značně zdevastovanou budovu opravit a uvést do náležitého stavu. Tehdy se osvědčil organizační talent, vytrvalost a oddanost věci sboru bratra kurátora Vonáska. Byla opravena střecha, opraveny a vymalovány vnitřní omítky a nově opatřeno omítkou průčelí budovy. V souvislosti s tím, se musíme zmínit alespoň ještě o jednom členu sboru, br. stavitelovi Hrdličkovi, který osobně se svým synem obnovil omítku na fasádě kostela. Dále bylo nutno upravit terén před kostelem a konečně vybavit modlitebnu novými lavicemi a stolem Páně. Bylo to mnoho úkolů a mnoho práce, na které se zúčastnilo mnoho členů sboru. A tak se podařilo připravit kostel pro slavnostní otevření dne 19. října 1947. A byl to slavný den, kterým bylo korunováno několikaleté úsilí o evangelický kostel v našem městě.

Slavnost se konala za pěkného podzimního počasí a zúčastnilo se jí asi 15 duchovních v čele s J. L. Hromádkou a seniorem E. Otterem, který budovu kostela otevřel. Na slavnostní otevření přijeli dále bratři a sestry z Rokycan a Berouna, pozvaní hosté a mezi nimi také zástupci Židovské obce a konečně členové sboru a jejich přátelé. Slavnost byla zahájena slavnostním průvodem, který vyšel od zámku a ubíral se Pražskou ulicí na náměstí a ke kostelu. Zúčastnilo se ho asi 250 osob. Kostel byl pak naplněn tak, že se dovnitř nevešli všichni účastníci a početná skupina si poslechla první bohoslužby a slavnostní projev J. L. Hromádky z ampliónů, které byly umístěny venku.

Po tomto vyvrcholení pak nastaly všední dny, které nebyly vždy tak radostné. Brzy tu byl únor 1948 a s ním i doba, která nebyla duchovním věcem a církvím vůbec příliš nakloněna. Hořovickým sborem prošlo několik mladých kazatelů, z nichž byli již jmenováni br. M. Dobrkovský a br. J. A. Dvořáček. Posledně jmenovaný odchází z Hořovic po krátkém působení a místo něho přichází br. Jan Heller. Také on zde neměl zůstat příliš dlouho, poněvadž bylo povolán na naši ETF do Prahy. Bratra Hellera pak v Hořovicích vystřídal ještě br. Z. Škrabal, současný šéfredaktor Kostnických Jisker, ale ani jeho působení v Hořovicích nebylo příliš dlouhé. Po jeho odchodu byl sbor po nějakou dobu administrován br. farářem Timoteem Pokorným z Prahy-Bráníka a v r. 1956 přichází do sboru br. František Nebal, který ve sboru působil více než 30 let až do svého odchodu na odpočinek. Konečně poslední duchovní sboru byl br. vikář Jan Tydlitát, který v mladém věku zemřel na zákeřnou chorobu. Od té doby byl sbor neobsazen. Vystřídalo se zde několik administrátorů počínaje br. B. Hájkem, dále to byl br. J. Voříšek ze Smíchova a D. Ondříčková z Berouna. Na základě uzavřené dohody pomáhal sboru velmi vydatně také rokycanský duchovní br. O. Pellar, který mimo jiné obnovil jednou měsíčně biblickou hodinu. Bylo by velkým nevděkem kdybychom nepřipomenuli také br. faráře A. Ženatého, který od r. 1990 až do svého onemocnění do Hořovic dojížděl posloužit kázáním nejméně jednou za měsíc.

Také kurátorů se od doby otevření kostela vystřídalo několik. Po br. Vonáskovi se stal kurátorem br. Cink, dále bratři Macek, Pondělíček, Dr. Procházka a br. V. Mojžíš, který předal svůj úřad br. Jos. Toulovi a poté s. Evě Javornické.

Celé období od r. 1948 lze charakterizovat jako dobu zápasu o přežití. Sbor a vůbec celá církev se dostaly pod veliký tlak ze strany státu, jehož cílem byla likvidace. Věřící lidé byli zesměšňováni a vystavováni nejrůznějším ústrkům, jejich děti znevýhodňovány vůči druhým. A tak se ve větších městech objevil jev tajného evangelictví, na malých městech, mezi něž Hořovice patří, pak mladší lidé sbor opouštěli z existenčních důvodů a kvůli dětem. Přesto činnost sboru neustala, podstatně se sice změnil počet návštěvníků bohoslužeb, zanikla kazatelská stanice v Kařeze a posléze pro nedostatek místnosti i ve Zbirohu. Tam byla činnost kazatelské stanice obnovena po roce 1989 zásluhou sboru v Rokycanech.

Přes všechny překážky se ale v sedmdesátých letech podařilo vybudovat přímo v budově kostela byt pro kazatele vhodným a vtipným využitím poměrně velkého prostoru budovy kostela. Byt je třípokojový s velkou předsíní a příslušenstvím. Sbor při tom získal kancelář a malou shromažďovací místnost. Největší úpravy se dostalo hlavní shromažďovací místnosti, prostoru modlitebny. Původní podlaha byla zvýšena a tím získán prostor pro sklep. Vlastní modlitebna se sice trochu zmenšila, ale současně jaksi zútulnila. Její kapacita je osmdesát míst k sezení. Kromě toho byla vybudována kruchta, kde je možno umístit varhany. V souvislosti s tímto přebudováním kostela je nutno uvést jméno bratra faráře Nedbala, který celou akci přestavby kostela inicioval a také realizoval.

Sborem není ale budova, i když i ona je velmi důležitá, skutečným sborem jsou živí lidé, bratři a sestry, kteří přijali za své učení evangelia Ježíše Krista, kteří ať se děje co se děje bojují svůj každodenní zápas víry v pevné důvěře, že Bůh je na jejich straně. Věříme, že takové bratry a sestry máme a v nich je záruka, že sbor s Boží pomocí i přes současné nesnáze, bude žít dále.

 

(Sepsáno u příležitosti 50. výročí otevření kostela br. Aloisem Mackem)

Novinky

Ekumenické bohoslužby

Milí přátelé, tuto neděli – 21. ledna – nebudou dopolední bohoslužby v Hořovicích. Bohoslužby budou odpoledne od 17.00 hodin a...
Celý článek