Historie hořovické jubilejní synagogy

Židé se v Hořovicích začali usazovat až po dlouhé třicetileté válce. V dochovaných písemnostech je zde uváděn rok 1662, v němž místní konšelé spolu se zámeckou vrchností vydali nařízení, že „Židé z okolních vesnic mohou přicházet do města jen v příležitosti týdenního trhu, kupovat a prodávat přivezené zboží. Že mohou ráno přijít a navečer odejít do svých domovů.“

Toto omezující nařízení vzalo za své až v roce 1849, kdy císař František Josef I. konečně umožnil židovským rodinám usazovat se ve městě, zakládat si zde obchody a provozovat živnostenskou činnost. A tak o čtvrtstoletí později, v roce 1873, již žilo v Hořovicích několik desítek Židů, a ti si zde o dva roky později založili svoji izraelskou náboženskou obec.

Do té doby navštěvovali hořovičtí Židé bohoslužby v Lochovicích nebo v Praskolesích, kde byl již od roku 1835 také židovský hřbitov. Počínaje rokem 1875 se pak židovské bohoslužby konaly v pronajatých soukromých bytech.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století však začaly v Hořovicích sílit hlasy po výstavbě vlastní synagogy. První návrh podal v roce 1898 hořovický továrník Julius Bondy, mající svůj podnik na zdejší Sklenářce. Ten pak získal podporu u svého souseda, tlustického statkáře Jakuba Abelesa a hořovického obchodníka Bedřicha Roubíčka.

Jednání o výstavbě této ve své podstatě okresní synagogy však nebyla vůbec jednoduchá, protože se setkala s odporem některých vlivných Židů především z Praskoles, Lochovic, ale také ze Žebráku. Po velmi komplikovaných jednáních nakonec tehdejší osmičlenné představenstvo izraelské náboženské obce rozhodlo, že synagoga v okresním městě postavena bude a zakoupila za tím účelem od zdejšího rolníka Bedřicha Nového pozemek ve Valdecké ulici.

K tomuto rozhodnutí přispěla také skutečnost, že v závěru roku 1899 byl novým starostou izraelské náboženské obce zvolen právě Julius Bondy. Samotná stavba však byla zahájena až po několikaletém zdlouhavém jednání 26. března 1903 a zadána renomovanému odborníkovi, jímž byl hořovický stavitel Otto Zambory. Práce na výstavbě synagogy vedené zkušeným stavebním technikem postupovaly velmi rychle, a tak již 25. listopadu téhož roku mohlo dojít ke kolaudaci. Té byl kromě jmenovaného stavitele a vedoucích představitelů židovské náboženské obce přítomen i starosta města Jan Jindáček.

Slavnostní otevření a vysvěcení synagogy bylo odsunuto až na jaro roku 1904. To se uskutečnilo ve velice slavnostní atmosféře a za účasti celé řady významných hostů ve čtvrtek 3. března 1904. Celá slavnost je detailně popsána v kronice Jubilejní synagogy, která je dodnes uložena v kanceláři Farního sboru Českobratrské církve evangelické, který v současnosti budovu vlastní a využívá.

Milým a radostným zpestřením slavnostního týdne se stala skutečnost, že již od dva dny později se v synagoze konala první svatba, při níž nevěstou byla Gisela Roubíčková z Hořovic a ženichem byl Gustav Margolius z pražských Královských Vinohrad. Pro svatebčany a jejich hosty byla poté v odpoledních hodinách připravena svatební hostina v hotelu Kalaš u hořovického vlakového nádraží. Těch hostů tam prý byla téměř stovka a o jejich náladu se v programu starali členové spolku Veselost z Příbrami. A tak se nelze divit, že se zábava při hudbě a tanci protáhla až do pozdních nočních hodin.

V nově vzniklé synagoze se poté v nejbližších deseti letech začal rozvíjet čilý náboženský život, který poprvé narušila až první světová válka. Další klesající tendence činnosti Židovské náboženské obce lze pak vypozorovat ve druhé polovině dvacátých let. Tehdy zde prokazatelně ubýval počet bohoslužeb, a synagoga bývala dokonce bez vlastního rabína. A tak do Hořovic dojížděl rabín J. Flascher až ze Strakonic, aby zde vykonával obřady a prováděl výuku náboženství. V té době také docházelo k odchodu většiny mladých židovských rodin do větších měst, především do Prahy, kde pro sebe tito mladí lidé po studiích hledali větší uplatnění. V samotných Hořovicích tak zůstávali jen starší nebo zcela staří Židé.

Další doslova smrtelnou ránou byla pro židovskou komunitu druhá světová válka. Většina hořovických Židů zahynula v koncentračních táborech. 
Na synagogu byla během války uvalena národní správa. Hořovický Městský úřad zde zřídil skladiště, což bylo na tehdejší dobu vlastně šťastné a ohleduplné řešení, protože v řadě měst byly synagogy zcela zničeny.

Po válce v roce 1946 koupil opuštěnou budovu hořovické synagogy od židovské obce v Příbrami hořovický evangelický sbor, který do té doby konal své bohoslužby v městské hasičské zbrojnici v Anýžově ulici. Po nejnutnějších úpravách si zde zřídil svojí modlitebnu. V roce 1972 zde došlo k rozsáhlé úpravě interiérů, při níž byla modlitebna podstatně zmenšena, vznikla zde další malá shromažďovací místnost a kancelář farního úřadu. Do původní galerie pro ženy byl vestavěn čtyřpokojový byt pro faráře sboru. V roce  2003 byla nově opravena fasáda a v průběhu let 2007-2011 zcela opraveny vstupní prostory budovy. V roce 2011 byly na fasádu budovy umístěny dvě plakety – jedna se symbolem sedmiramenného svícnu, která připomíná židovskou minulost budovy a druhá se symbolem kalichu a kříže, která připomíná evangelickou minulost i přítomnost. Tyto plakety zhotovil americký sochař Eric Wilson.

(částečně přejato z knihy Proměny a příběhy Hořovic, autorem textu je Zdeněk Samec)